Po více jak půl roce jsem se konečně dostala k tomu, abych sepsala aspoň pár řádků o naší cestě po Íránu, kam jsme se vydali na dovolenou koncem října loňského roku.
Írán - většina z těch, kterým jsem řekla tohle slovo a k tomu ještě dodala, že tam jedu na dovolenou si klepala na čelo, jestli se chci dobrovolně zabít či co... Ano, tento stát v nás evokuje nebezpečí. Ať už je to dáno tím, že si ho pleteme se sousedním Írákem nebo dezinformacemi, které k nám proudí z novin a televize, opravdu to není oprávněná domněnka. V Íránu jsem se cítila paradoxně bezpečněji než kdekoliv v Evropě. Určitě má na to vliv i to, že "každý" váš krok sleduje policie, takže lidé tam jsou pod jistým tlakem, aby se chovali podle zákona. Nicméně nemyslím si, že tohle by byl ten hlavní důvod. Íránci obecně jsou velmi přátelští a pohostinní lidé... Což mě přivádi k začátku našeho příběhu...Duben 2018 - přes platformu couchsurfing, na které jsem registrovaná a přes kterou poskytuju možnost ubytování u nás doma cizincům ze všech koutů světa, jsem dostala zprávu od Majida z Yazdu (Íránu). Rád by u nás přespal dvě noci. Jako obvykle jsem si pročetla reference a dle nich usoudila, že by s ním neměl být žádný problém. Z Íránu u nás ještě nikdo nenocoval, tak jsem byla zvědavá. Odepsala jsem mu teda, že ok, ať dorazí. Vyměnili jsme si několik zpráv přes WhatsApp a já z něj měla opravdu dobrý pocit, s nikým jiným jsem si snad tak dobře nepopovídala před příjezdem jako s ním. Majid nám první noc uvařil vegetariánské íránské jídlo "kuku" a zazpíval na íránskou flétnu, kterou si s sebou přivezl. A hoodně nám povídal o Íránu. A nám se tak zalíbil, že jsme mu řekli, že určitě někdy přijedem za ním. Slovo dalo slovo a o půl roku později jsme opravdu stanuli na půdě Íránu a několik dní byli ubytováni u jeho rodiny v Yazdu, jelikož on byl zrovna pracovně v Číně.
Né, že bych byla pro odjezd do Íránu hned od začátku. Netvrdím, že i já jsem neměla předsudky vůči tomuto státu, ale pokud něco nevíš, tak není jednodušší cesta než si o tom něco přečíst a pak popřípadě ozkoušet na vlastní kůži. A tak jsem načetla všechny knihy dostupné v knihovně a všemožné články na internetu od cestovatelů, co v Íránu byli (ono jich zas tolik není) a měla jsem jasno. Tam chci!
A začalo zařizování všeho možného - zaprvé víza. Informace na internetu se dost lišily, někteří psali, že je potřeba nějaký kód získaný přímo z Íránského ministerstva, někteří psali že cena je taková, a někteří, že maková, někteří, že je nejlepší si zažádat až po příletu o visa on arrival, ale že není zaručené, že vám je dají... Jelikož bych byla nerada odeslána z Íránu zpět do ČR, tak jsme zvolili cestu žádosti přes Íránskou ambasádu v Praze, žádost byla celkem jednoduchá, byl k ní potřeba pas, výpis z bankovního účtu, potvrzení o cestovním pojištění, kopie letenek a 50 EUR. Vzali nám otisky prstů, pas jsme tam nechali a asi za týden si přišli pro hotová víza. Taková věda to byla :)
Říjen 2018 - jelikož jsme se chtěli vyhnout příletu do Teheránu (a Teheránu obecně), tak jsme zvolili let z Dubaje do Isfahánu s FlyDubai, který můžu vřele doporučit. Let trval něco přes hodinku a z letadla byl krásný výhled na íránské pouště a ostrov Qeshm. Před příletem si doporučuji obstarat íránské peníze z nějakého interního zdroje (my měli nějaké od dalšího íránského couchsurfera Mansoura, o kterém budu mluvit později), jelikož v letišti na Isfahanu žádna směnárna není a jinde než v Íránu rialy nedostanete.
I když tam směnárna nebyla - a ani bychom ji nepotřebovali, tak jsme přeci jen zvládli směnit peníze díky manažerovi letiště, který nám nejen směnil peníze, ale také domluvil taxíka do Yazdu. V Íránu moc s angličtinou nepočítejte. Já se naučila trochu persky, ale pro začátek bylo rozhodně lepší, že nám to ten týpek, který trochu anglicky mluvil zařídil :))
Nasedli jsme do staré herky (víceméně jiné ani v Íránu nepotkáte) a vyrazili jsme s panem řidičem, který neuměl anglicky ani pípnout do Yazdu. Příjezd byl velmi zajímavý, jelikož jsme nevěděli v kterém z obytných domů naše nová rodina bydlí, snažili jsme se nějak doptávat sekuriťáka, který objekt střežil, ale jelikož jsem nevěděla příjmení rodiny, tak to bylo těžké. Nakonec jsme se ale nějak shledali. Pari, Majidova žena, nás ubytovala v jejich skromném 3+kk, dostali jsme k dispozici celou zem v jejich obýváku. Byla jsem teda trochu zklamaná, ze dvou věcí - zaprvé, že jejich příbytek nevypadal jako ten z Aladinovy kouzelné lampy, tak jsem si ho totiž představovala celou dobu, takový tmavý, hliněný, se spoustou perských koberců a lustrů... No nic, prostě to vypadalo jak kdejaký byt v Praze. S čímž se pojí druhá věc - měli i normální evropskej záchod a normálně ho používali! Konec všech iluzí toto :)
Pro ujasnění - pro Írán je typický "turecký" typ záchodu, tzv. díra do země :)) A ano, krom evropského, tam měli i díru do země, ale to už se prostě nepočítá :) Ne, opravdu jsme si všichni oddechli, jelikož když je člověk ve stresu z toho, že neví jak na záchod, tak to taky není úplně ono :) Ale teď vážně - pokud někdo víte jak se ta věc správně používá, tak napište. Já chápu, že si člověk sedne nad díru, vykoná potřebu a umyje se hadicí...Ale čím se sakra utře, když tam nic není??? To mám jako chodit v mokrým oblečení?!
Jediná věc, co mě asi na tom bytě fakt překvapila bylo to, že sprcha byla vlastně celá koupelna. Žádnej ohraničenej prostor. Takže když se člověk osprchoval byla mokrá nejen celá podlaha, ale taky záchod a všechno ostatní.. Preferuji ohraničené prostory! :))
Druhý den jsme prolenošili doma a odpoledne jsme se vydali aspoň na krátkou procházku na nedalekou Tower of Silence (Dakhmeh) - dřívější zoroastriánský hřbitov. Určitě si o tom něco přečtěte, je to velmi zajímavá historie.
Další den jsme se vydali směnit další peníze, za výhodný kurz. Jedno euro vyšlo na 150 000 IRR. Pro představu večeře pro tři i s koktejlama (nealko samozřejmě) nás vyšla na cca 950 000 IRR. Když bych srovnala Kubu s Íránem, tak rozhodně vede Írán, jelikož poměr cena/výkon byl nepřekonatelný. V Íránu narozdíl od Kuby mají dostatek téměř všeho, takže kvalita podávaných jídel a pití je na úplně jiné úrovni.
Pokud půjdete v Íránu do restaurace, tak jak jsme to udělali my poslední noc v Yazdu, tak jim tam hlavně nenechávejte dýško, nebo se taky s váma budou přetahovat půl hodiny, že si to máte vzít zpět. Íránci prostě na dýška nejsou zvyklý. Jasně, jsou tam místa, kde peníze uviděj rády, ale ta už jsou hodně turismem poskvrněná.
V Íránu normálně funguje íránská verze Uberu, která se jmenuje Snapp. Pro nainstalování ovšem potřebujete íránské číslo, takže to si taky za asi 2 EUR zařídíte ve městě v lokální telekomunikační společnosti. Snapp fungoval vždy bez problému, s tím, že občas autům došel benzín uprostřed cesty - pohoda, řidič vám zavolá nové taxi během chvilky, a taky s tím, že teda anglicky moc nee, a jelikož často volají, kde zrovna jsme, abychom se našli, tak se nám několikrát stalo, že nám tu jízdu nakonec odmítli, protože jsme si prostě nerozuměli a nebo jen viděli z fotky jak vypadáme, tak jsme se jim nelíbili :). V aplikaci je ale vždy vidět SPZ vozu - doporučuju se naučit perské číslice, takže s těma co chtěli jsme se vždycky nějak našli.
Problém byl, když jsme chtěli vycestovat mimo město. Mysleli jsme, že to Snapp taky zvládne, ale bohužel. A jelikož už jsme byli vydáni napospas Íránu sami, bez Pari, tak jsme si museli poradit. Nejdřív jsme stopovali všechny možná auta - většina vám zastaví, i když nestopujete, protože jak vidí zmateného turistu u cesty, tak se v nich hned pohne jejich svědomí a jedou vám na pomoc :) Takže jedné moc milé paní jsem se snažila persky vysvětlit, že bychom rádi do Shirazu a ona se mi moc mile snažila pomoct, ale nakonec jsme si úplně neporozuměli :) Většina taxikářů se nám vysmála, protože Shiraz byl asi 4 hodiny cesty autem, což ne každý chce podstoupit. Nakonec jsme se nechali zavést na místní autobusák, s tím, že třeba nám něco pojede a nebo, že seženem nějaké taxi na místě. Nádraží mají zajímavě rozdělené, že každá přepážka, resp. kancelář prodává jízdenky do odlišných měst. Takže jedna kancelář je pro to město a druhá zas pro jiné. Došli jsme tedy do kanceláře pro Shiraz, kde nám bylo řečeno, že nejbližší autobus jede asi za dvě hodiny. Zeptali jsme se tedy jestli by nám nemohli sehnat taxíka, tak nejdřív se nám vysmáli, že do Shirazu to bude moc drahé. A když jsme se zeptali kolik to bude, neztuhl úsměv nám, ale jim, protože to bylo sakra levné. Pak už na nás koukali jako na nějvětší zbohatlíky ever :)) Joo, krásný zbohatlický život v Íránu :) Jen pro představu, ten taxík stál na trasu 440 km, asi 700 Kč - pro tři osoby :D Rozhazovali jsme strašně!
Cesta do Shirazu měla takové dva highlighty - prvním byli íránské záchody na benzině. Konečně! Jenže - jak poznat, který je dámský a který pánský, když značeno to bylo jen v perštině (a písmo jsem se naučit nestihla), a jinak vypadali naprosto totožně? Tak jsme to riskli a Ondra zapadl na jeden a já na druhý. A já se pak po vykonání potřeby minula ve dveřích s panem taxikářem.. :D Takže vždycky je to opačně než myslíte! :) Druhým highlightem cesty byli ozbrojení pánové na přejezdu, nejspíš mezi jednotlivýma provinciema, kteří chtěli naše doklady a ptali se kde jsme ubytovaní. Když máte kalašnikovy kousek od hlavy, tak to není moc příjemný pocit, ale klucí ušatí naštěstí nic víc nechtěli a tak jsme si to razili dál už bez kontrol.
A pak už jen údolí Shirazu rozevírající se před našimi zraky....
Tady teda nastala kubánská praktika a taxikářovi se nechtělo jet s náma do centra, tak nás na začátku města přehodil jinému taxikářovi - výpomoc prostě musí bejt!
Příště o Shirazu!
Khoda Hafez!
Žádné komentáře:
Okomentovat