Cesta po Íránu - Shiraz

Shiraz nás uvítal trošku nečekaně, při příjezdu na hotel, který jsem rezervovala předem na http://sevenhostels.com (Airbnb ani Booking v Íránu nefungují), týpek chvilku nechápavě koukal a pak nám sdělil, že tam rezervaci nemáme, a bohužel ani žádný volný pokoj. Naštěstí jsme byli v Íránu, takže nám zařídil hotel asi o 100 m dál, který byl asi i hezčí než ten, kde jsme měli být ubytováni původně. Sice byl taky o trochu dražší.. Ale když říkám dražší, tak tím myslím, že stál asi 300 Kč pro dvě osoby se snídaní :) Tam už jsme se tedy v klidu ubytovali a jali se zkoumat možnosti večeře v blízkém okolí.

Nakonec jsme narazili na takový hipsterský podník naproti jedné z mešit, kde dělali i vegetariánská jídla a skvělé milkshaky. Jakože jestli chcete ochutnat fakt opravdu dobrý milkshake, tak jeďte do Íránu! To že stál asi 10 Kč snad ani nemusím zmiňovat :) K jídlu byla taková dobrá směs z lilku, kterou by mě zajímalo jak připravily, protože já lilky obecně moc vařit, aby to nebylo hnusný, neumím :D A milkshake jsem měla s příchutí cheesecake s kouskama sušenek.. Mmmm.

Snídaně na hotelu byla typická různýma arabskýma plackama, čočkovou polívkou (či nějakou jinou), a typickýma dezertama. Jinak tam byly klasicky i jogurty, máslo, sýry. Každý si přišel na to svoje. Kluci nějak neměli svůj den, tak zůstali na hotelu a já se sama vydala objevovat krásy Shirazu. Jediný čeho jsem se opravdu bála bylo přecházení ulic. V minulém příspěvku jsem to nezmiňovala, ale íránská doprava je šílená. Nemá žádná pravidla - nebo má, ale ten kdo je zvenčí je nemá šanci pochopit :) Proto jsme se také chtěli vyhnout Teheránu, protože logicky je největší množství dopravy právě tam. Myslím, že i nejčastější úmrtí v Íránu jsou právě z toho, že je člověk sraženej autem, nebo podlehne následkům dopravní nehody. Většinou nejsou žádné přechody, a když už jsou tak Íránci na ně stejně nehledí, takže nejlepší je jít vždycky s nějakým místňákem, což se ne vždy povede, takže občas si počkáte na přechod pár minut :) Takže ano, když jsem šla sama a ne v partě tří lidí, tak přeci jen byla větší šance, že mě něco srazí. Zas je fajn, že auta tam jsou navyklá uzpůsobovat jízdu tomu, když jim někdo začne přecházet před autem. Když jsem se vrátila do Čech, tak jsem zkoušela přecházet po vzoru Íránců a nějak to nevyšlo.. :D Těžko přenášet cizí zvyklosti do jiného prostředí...

Nicméně tu procházku po Shirazu jsem přežila ve zdraví. Viděla jsem krásné zahrady Shapouri, které tím, že tam nebyla ani noha, byli pro me hezčí než Bagh-e Eram, i když asi tak desetkrát menší :) A ano za vstup jsem musela zaplatit 25 Kč. Což bylo taky vtipné, měla jsem jen 500tis. bankovku, tak jsem ji dala týpkovi a on se sebral a odešel.. Tak jsem se začala procházet po zahradách a asi po pěti minutách za mnou přišel s drobnýma na vrácení :) Zlaťouši, no :)

Na oběd jsme se vydali do restaurace, kde se sedělo na koberci a jedlo se v pololeže :) Jídlo bylo průměrné - zapečený pilaf s masem a druhé bylo něco s nějakou rybou, což mi teda nechutnalo. Byl to podnik na střeše hotelu, takže i podle toho to tam vypadalo - tam si dýško vyžádali :) Poté jsme šli na průzkum okolí, viděli jsme polorozpadlé barabizny i krásné mešity a hlavně Shah-e Cheragh na který jsem se moc těšila. Z obrázku vypadal fantasticky. Zklamání přišlo poté, co jsme byli dovnitř puštěni jen jako turisté s průvodkyní (zadarmo), která mě nasoukala do obrovského prostěradla (no kidding) a vysvětlila, že přístup dovnitř mešity mají jen věříci.. Tak nevím z čeho usoudili, že nevyznáváme islám... No i tak to bylo krásné místo.

Večer jsem se šla opět sama podívat do bazaaru (místní obrovité tržnice, kde nakoupíte všechno). Hned u druhého stánku mě oslovil postarší místňák s otázkou odkud jsem. Tak jsem na něj persky vybalila, že z České republiky, byl trošku zklamaný, ale v hovoru pokračoval. Nakonec z něj vylezlo, že je v důchodu, ale každý den dopoledne věnuje učení jednoho z cizích jazyků (celkem se jich učí asi pět), a odpoledne pak jde do bazaaru a vyhlíží cizince, se kterýma by mohl ten daný jazyk procvičit. Ten den měl zrovna na programu španělštinu a já mu připadala jako španělka :))  Takhle se to dělá v Íránu! I když bylo týpkovi asi sedmdesát, tak mi pomohl s nákupem nějakých sladkostí do Čech a pak mě pozval na čaj k němu domů (klišé :D). Tak jsem řekla, že přítel leží na hotelu, že bych mu to musela jít říct, a on hned ať ho teda vezmu taky. Týpek teda čekal před hotelem, než jsme se dohodli, že půjdem všichni, taxíkem jsme se pak nechali dovézt k jeho domu.
Když jsme zabočili do prázdné uličky, kde nebyla ani noha (tu kočku nepočítám), a pak do další, kde byla skoro černočerná tma, tak jsem toho začala trochu litovat a začala se ve mně probouzet nedůvěřivost k lidem. Ovšem týpek nás v pohodě zavedl do svého baráku - přes černočerný dvůr, černočernou chodbu a po schodech nahoru do stoletého baráku s vysokýma stropama :) Jal se připravovat čaj s citronem (pro nachlazeného přítele) a mě k tomu čaji donesl i zákusek z cukrárny. Přítel nemohl, že cukr není na nachlazení dobrý :D Mně k tomu teda přinesl ještě řetízek, s tím, že teď jsem jeho dcera :D
Hezky jsme si povídali nejen o Íránu a jeho rodině, ale i hodnotách a životě. Náhodou mu volal bratr z USA, tak jsme mluvili i s ním po skypu :D Sranda. A jelikož to byl místní žiďák, který provozuje v baráku i vlastní malou synagogu, tak nás tam zavedl a ukázal nám svoji tóru i menoru. Tak moc si nás cenil :) Poté co jsme mu odevzdali jarmulky, jsme se rozloučili a slíbili si, že budem v kontaktu.

Po cestě od týpka jsme míjeli cukrárnu plnou sladkostí, kde jsem se samozřejmě musela zastavit - všemožné druhy baklav a jiných dobrot jsem nemohla nechat bez ochutnání. Poručila jsem si asi 6 kousků a týpek byl ze mě tak nadšený, že když jsem platila tak mi to nechal levněji - a to jsem prosím platila tak 10 Kč. Ach. Chci zpět!

Druhý den jsme se vydali po procházce po Bagh-E Eram do nejluxusnější restaurace v Shirazu - Haft Khan - kde jsme si dali typické perské jídlo - dizi. Trošku jsme tápali v přípravě, protože nám donesli hmoždíř, vývar a maso, no nakonec nám to obsluha hezky ukázala a tak jsme se mohli najíst. Bylo to moc dobré. A na to, že to byla nejlepší restaurace v Shirazu, tak jsme opět platili směšnou částku.

Poté jsme se šli projít na kopec, který se nachází hned naproti Shiraz Hotelu při vjezdu do města ze severu, doteď nevím jestli má nějaký název, ale byl z tama krásný výhled na celé město. Nahoře i všude po cestě na lavičkách spousta Íránců. Jak jsme se později dozvěděli, rádi chodí na taková místa, kde si dělají piknik a popíjejí čajíčky. Deky teda měli rozložený už i dole u silnice na chodníku, což mi teda moc poklidné nepřišlo, ale proti gustu..

Následující ráno bylo poslední v Shirazu, tak jsme si přivstali, abychom stihli barevnou podívanou v mešitě Nasir Al-Mulk. Za vstup jsme zas dali kolem 25 Kč a před vstupem do mešity jsme už viděli několik desítek poházených bot.. Sami jsme tam nebyli, i když bylo asi půl 8 ráno :) Ale zvládli jsme to vyfotit tak jakože tam nikdo nebyl.. Fotkám prostě nevěřte!

A poté už přesun do Isfahanu s taxíkem, kterého jsme protentokrát měli domluveného pro jistotu dopředu :)