Při výměně eur, liber a amerického dolaru přičtěte přirážku deset procent. A pak si nadávejte, že jste jak stádo měnili prachy na letišti. Vězte, že v bance přirážky nemaj! Zato tu maj dvě měny - pesa convertible a pesa nacionale. Čert, aby se v nich vyznal!
Vždy, když se postavíte do nějaké fronty, tak se nezapomeňte zeptat, kdo je poslední (el ultimo), opakuji vždy. Může to být i maník sedící o deset metrů dál, to dá rozum. A nemyslete si, že Vás fronty minou. Neminou.
Venku nás přivítal "letní" slejváček. Ábel, náš hostitel vypadá na pokraji zhroucení z toho, že v mým ztraceným kufru vezu jeho cenný dokumenty, bez kterých poprvé v životě nebude moct opustit hranice Kuby. Je mu 49. Za byt v blízkosti centra Havany dal míň než za Ladu z roku 2001 zakoupenou předloni. Stála skoro půl mega. Si tady teda žijou... Jeho táta byl makat v Budapešti, kdysi v šestasedmdesátým. Žije z toho dodnes.
Všichni na mě divně koukaj. Nikdy asi neviděli nikoho v zimních kozačkách a šatech nebo co. Vůbec neví. No dobře, jdu si koupit žabky.
Jedeme volit. Taxíkem - collectivo. Když stopnem správnej, tak to bude za deset kaček. Moc indícií, jak ho poznat nám ten Ábel nedal. Pokoukáváme po místních a za celých 30 minut je jeden z mnoha starých vehiklů náš. S dalšíma třema lidma.
Volíme změnu a po svých se vydáváme zpět do bytu. Puchejř na noze se zvětšuje. Nesnáším žabky.
Ani jsme ještě nevstoupili na zakázaný území a už na nás pískaj vojáci, že se máme klidit. Pitomí komunisti, já myslela, že všechno patří všem. Zavřít se ale nechat první noc nechcem. Fidelovu a Che Guevarovu portrétu z každý strany stejně nikdo neuteče.
V bytě obligátně odemykáme na druhou stranu než v Čechách. Připadám si trochu jak na Puntanele.
Ukládám se ke spánku a slyším jak mi komár bzučí u ucha. Sprej, který by ho odpudil se potuluje kdesi po světě a s ním i špunty do uší. Dostat malárii a umřít na horečku dengue jsem si přála celej život. Ve 2:38 je na ulicích konečně ticho. Ticho! Welcome to Cuba!
Žádné komentáře:
Okomentovat